Letošní ročník klapl na první termín, bohužel byl zkrácen o jeden den , takže probíhal od 5.6 do 7.6. Téma bylo *Přežití*.
Jirka přijel v pátek k Pájovi okolo 14:30 (v Jihlavě byl už o něco dříve). Než se vstoupilo Pájovi do bytu, kde byla slíbena prohlídka, tak se zahájil video hovor s Lubošem (jak bylo předem domluveno). JAS byl zahájen společnou prohlídkou Pájova bytu. Jirka se zde drobně občerstvil a vyrazilo se na nákup a následně do Jaroměřic.
Byť Pája s Jirkou avizovali, že vyráží, tak po *zazvonení* klepátkem nikdo neotevřel. Jirka nelenil, šel k vratům a nahlédl dírkou dovnitř. Luboš s Marťou se marně schovávali za hromadou dřeva. Jirka je zapikal a tak museli jít otevřít. Pája s Jirkou se přidali k místní oblíbené hře *Řízi, říz, přesuň klacek*. Luboš však byl při této hře chvilku nepozorný. Jirka pln odhodlání docílit nejlepších výsledků, snažil se klacek (kládu) přeříznout hrubou silou bez pily. Svého výsledku sice docílil, ale odnesla to Lubošova noha. Tuto událost Luboš PŘEŽIL. Byť byla tato hra velice zábavná, šel Pája s Marťou na zahradu si hrát s pískovištěm bez písku. K večeři byla grilovaná klobása a hermelín. Při této příležitosti Pája představil koncept sobotního programu a nechal k diskuzi, aby se upřesnili podrobnosti pro sobotní den. Jirka s Lubošem měli připravené určitě spoustu nových návrhů na úpravu a rozšíření, ale bohužel během jídla je zapomněli a tak diskuze skončila v podstatě dříve, než vůbec začala. Večer jsme zakončili deskovou hrou Farao. Ještě se uvažovalo, že si zahrajeme jednu hru, ale Páju vyčerpala její příprava. Nikdo neměl sílu ji sundat ze skříně.
Sobotní ráno započalo poklidnou snídaní a následně bylo zjištěno, že nebyl stanoven čas *T* k odjezdu. Začala drobná panika a chaos. Bylo to pro nás poučení pro příště, že příprava se nesmí podcenit. Něco málo před desátou jsme vyrazili na naučnou stezku Hrotovicko. Jako navigátor byl zvolen Luboš, jakožto místní. Sice dostal do ruky mapu, důvěra v něj byla ztracena asi po 3 minutách cesty. První zastavení na keš se podařilo na potřetí. K druhému plánovanému zastavení se k navigaci připojil i Jirka. Ze začátku ho navigace směřovala někam do Ameriky, ale nakonec jsme se trefili na poprvé. Keš byla nalezena a pokračovalo se dál. Zde byl Pája jakožto řidič značně ve stresu. Navigace se chopili oba pánové (Jirka a Luboš), ale každý říkal úplně jinou trasu. Tato jízda byla bojem o přežití a to hlavně psychickém pro všechny zúčastněné. Plánované parkoviště se našlo a mohlo se vyrazit na stezku.
Aby byla cesta různorodá a tvořila okruh, zvolil se terén divočinou. To se moc nezamlouvalo Lubošovi ani Jirkovi, zvláště když jsme museli přebrodit řeku (potok, spíš to byl takový čůrek). Pusu jim brzy zavřeli lesní jahody, které se našli na protějším břehu. Od jahod to bylo už jen pár metrů ke stezce. Zde začala velká diskuze na zahradničení, programování a další zajímavá témata. Tuto cestu nám měli zpestřit vzdělávací cedule ze stezky. Problém byl však se čtenáři. Jeden lehce upravoval obsah, druhý to nemohl udýchat a třetí uměl číst pouze poslední větu. Čtení cedulí jsme vzdali a jelikož byl čas oběda, začalo se hledat místo. Jeden bystrý člen navrhl, že oběd zrealizujeme u naučné cedule, jelikož její součástí je vždy i lavička. Následující cedule však byla tématem plazi a Luboš odmítal obědvat vedle obrázku hada. Další cedule byl už ta pravá. Zde jsme zdlábli náš vydatný oběd ve formě bagety. Luboš oplakal zapomenutý salát v autě, se kterým si chtěl bagetu ještě vylepšit. Pokračovali jsme v pochodu.
Následovala další keš. Jirka s Pájou se za ní pustili s vervou. Vyběhli strmý kopec, sledující šipku kompasu a zmenšující se vzdálenost ke kýžené krabičce. Luboš je jistil od cesty. Ještě vyplašen z cedule plazi se neodvážil vstoupit mimo stezku. Šlo tu o život. Když byl Jirka s Pájou nahoře, zjistili, že jsou na špatné straně kopce a musí přejít na druhý. Cesta byla bahnitá, stráň strmá. Opatrně sestoupili do rokliny. Za nimi zůstali bahnité brzdné stopy. Nyní byl před nimi nelehký úkol. Vylézt na protější stráň. Pája si snažil vybudovat vzpěrný bod pomocí kamenu, ten se však skutálel dolů. Rozeběhl se tedy a zachytl se kořene stromu. Pokusil se vzepřít, ale kořen se utrhl. Jen tak tak, že Pája nepadl do bahnitého podloží. Jeho odhodlání však trvalo dál. Pokus opakoval. Nyní již kořen držel. Pája však na něj moc nespoléhal hledal jiný úchytný bod, který našel u stromku, který byl kousek vedle. Povedlo se. Jirka se rozhodl pro jinou neprobádanou cestu nahoru. Ta však nenabízela žádné záchytné body. Tak Pája nelenil a podal Jirkovy celý strom, aby se jej mohl přidržovat. Jirka už byl v půli kopce, obával se, že jej Pája stromem smete spíše dolů, než na horu, tak se jej na oko přidržoval, aby s ním Pája více nemlel. Podařilo se. Oba byli úspěšně a bez jakékoliv újmy na hoře. Koukli se na kompas, který je vedl zpátky do rokliny. Co naplat, začali prohledávat roklinu. V tu chvílí už to nevydržel Luboš, sebral všechnu svou odvahu a vyrazil za Jirkem a Pájou. Zvolil však bezpečnou cestu a dorazil mírnou cestou na druhý kopec, říkajíc, že mu kompas ukazuje, že by měl být na místě kešky, ale žádnou nevidí. Jirka se podíval z rokliny na něj a vykřikl: *vidím jí*. Nikdo nevěřil svým očím. Keš se nacházela ve výšce 10m nad Lubošem. Tím náš lov skončil. Tam jsme neměli šanci se bez patřičné výbavy dostat. Vrátili jsme se na cestu a pokračovali v našem okruhu.
Luboš s Jirkou byli zabráni natolik do rozhovoru, že nedávali pozor. Ignorovali naučné cedule a jen slepě šli. Když Pája zastavil, oni také. Kam Pája odbočil, odbočili také. Došli jsme na rozcestí, na kterém se nacházel rozcestník. Pája zatavil a čekal co se bude dít. Nedělo se nic. Pánové zastavili a hloubavě debatovali. Pája tedy záměrně odbočil špatně na cestu po které již jednou šli, okolo cedule, kterou už jednou míjeli. Jirka s Lubošem šli slepě za ním. Po 300m Pája vstoupil do debaty s otázkou, zda jim nevadí, že se jde celý okruh podruhé :-)
Vrátili jsme se zpátky na rozcestí a tentokrát pokračovali správným směrem k zaniklé vesnici Mšenice. Po odlovení kešky, zde začal ceremoniál focení. Jirka byl zvolen fotografem JAS a tak toto focení pro něj znamenalo velký atletický výkon, kde za pouhých 10s musel doběhnout nemalou trasu. Po několika pokusech ho vystřídal atletický Luboš. Jeden pokus zkusil i Pája. Výsledky můžete vidět v galerii.
Po focení jsme odlovili ještě jednu keš u vyschlé studánky a vrátili se k autu. Z něj jsme vyndali pušku a terče. Vše si připravili (terče do patřičné vzdálenosti, podložku na zem, diabolky a bombičky). Nastalo však velké zklamání. Zapůjčená zbraň byla nefunkční. V hlavni bylo zaseknuto několik diabolek. Během půl hodiny se nám podařilo vytáhnout dvě, ale to bylo málo. Zbraň jsme nerozchodili a tak nezbývalo nic jiného než návrat domu. Zde ještě chvilku probíhal marný pokus o opravu. K večeři bylo opět grilování a večer jsme si zahráli Catan, Bang a Česko.
V neděli dopoledne jsme rozšířili Lubošovu kuchyň o pult, na zahradě přečerpali vodu a posekali trávu sekačkou, které byla na lidský pohon a výsledek nebyl zrovna valný. Jirka to nevydržel, vzal si nůžky a a začal trávu stříhat. K obědu se udělali na grilu steaky a JAS se zakončil. Přežili jsme jej všichni a tím naplnili téma.
Tak zas příště :-)