Patnáctý ročník JASu byl netradičně zahájen v Jihlavě a to ve čtvrtek 16.9. s tématem "Putování". Jirka vyrazil se svým Rumíkem (z ní to lépe, než když bych psal se svým Romíkem -> pak by mohl být označován za otrokáře) do Jaroměřic, kam dorazil dle naplánovaného harmonogramu v 17:30. Zde naložil Luboše a dle harmonogramu (v 18:00) vyrazili do Jihlavy kam přijeli v 19:00. Dostali večeři ve formě hamburgeru a následným přípitkem byl patnáctý ročník JASu zahájen. V rychlosti se projeli body harmonogramu a pustilo se do deskové hry "Hrdinové bez záruky".
V pátek ráno byl budíček okolo sedmého hodiny. Snídaně byla kontinentálního stylu. Na cestu se vyrazilo v 9:00. Jelikož jsme měli skvělý čas, upravil se harmonogram. Nejprve jsme zdolali Malý Blaník, kde se odlovilo pár kešek a Jirka měl střed se slimákem, který mu ponechal slizký pozdrav na ruce. Po sejití Malého Blaníku, ze kterého byl krásný (až děsivý) výhled na Blaník, což byl náš hlavní cíl. Aby jsme náročný výstup zvládali, došli jsem se občerstvit do hospůdky pod Blaníkem, kde jsme si objednali vynikají oběd s místním korbelem piva. Byť nás tato zastávka měla posílit, opak byl však pravdou. S nacpaným břichem nebyl výstup vůbec jednoduchý. Kvůli kešce jsme zvolili i náročnější terén mimo stezku. Podařilo se nám najít Blanického rytíře. Moc informací jsme z něj nedostali. Po celou naši přítomnosti měl kamenný pohled, což jsme i zdokumentovali. Když jsme se vyškrábali na vrchol, došlo k velkému zklamání. Rozhledna byla zavřena a z vyhlídkového místa nebylo nic vidět. Proto jsme se vydali najít Rumíka. Zvolili jsme nejpřímější cestu. Co budu povídat. Nebylo to úplně jednoduché a museli jsme být obezřetní kam šlapeme. Byla by škoda, aby naše putování skončilo v první polovině. Nezastavila nás ani bažina, ani nebezpečně vypadající vysoká tráva.
Po nalezení Rumíka, jsme na/do něj nasedli a vydali se k ubytovat k Řípu.
Luboš byl po první výpravě velmi znaven a proto se rozhodl nabrat síly na večer. Ze zadní části vozu bylo chvílemi slyšet slabé chrápání. Pája plnil denní questy na telefonu což mu zabralo cca 30 minut. Poté začal dělat aktivní společnost Jirkovi, aby zůstal při řízení ve střehu. Pája kladl Jirkovy osvěžující otázky ve stylu: Jak se mu jede? Kolik už předjel na dálnici vozidel? Kolik z toho bylo kamiónů? Za tyto vzrušující otázky byl Jirka velice rád a kvitoval, že si takového společníka na cestu vždy přál. V 17 hodin jsme dorazili před ubytovací zařízení. Po spatření apartmánu byla vidět na našich tvářích spokojenost. Následně došlo k vybalení věcí a přesunutí se na večeři do pizzerie na obří pizzu (pikantní/janapelo). Při cestě na apartmán se zakoupili zásoby na noční program. Až do hluboké noci jsme se ponořili do putování po středozemi. Nájezdu opilých sousedek vracející se z tanečního putování Jirka vyřešil zamčením pokoje :-)
Ráno byl budíček okolo osmé a přesun na velkolepou snídani. Jirka při této příležitosti pokáral dámskou sestavu slovy "Takhle se večer chodí domu!". Výraz v očích dam byl natolik zaskočený, že se raději Jirka na ně usmál a vrátil se zpátky ke stolu ke své snídani.
A bylo to tady. Hlavní cíl našeho putování. Říp. Odvážná skupina tří dobrodruhů se po deváté hodiny vydala na výpravu zdolat tuto ukrutnou horu. Pája zvolil bezpečnější cestu a proto se nešlo na přímo. Záměr byl jasný. Vrhnout se na horu z boku a tím jí překvapit. Jirka s Lubošem to nechápali, že cesta na přímo by nebyla zcela efektivní. Po cestě jsme potkali babičku se psem, která se při pohledu na nás nevěřícně ptala, zda jdeme na Říp a znechuceně kroutila hlavou. Pod horou došlo k občerstvení (Jirka klobás, Luboš svařák, Pája pivo). A šlo se na to. Bylo to opravdu strmé. Jirka musel zapojit pohon všech 4 končetin, aby se vyrovnal s náklonem. Dokázali jsme to. Proběhlo foto u rotundy, aby byl důkaz o úspěchu této výpravy. K sestupu se využila jiná cesta, která byla takřka bez lidí. Na pražské vyhlídce jsme se kochali výhledem a hledali Prahu. Jirka využil atmosféru, situaci a prostředí, aby zkusil vytvořit svůj osobní rekord v čůrání do dálky. Zda se rekord zdařil nevíme, jelikož se jeho výkon nepřeměřoval. Sestup byl dobrodružnější, ale zvládli jsme to. Abychom ušetřili čas a mohli se co nejdříve pustit do putování po středozemi, zapůjčili jsme si u Řípu koloběžky, se kterými se dojelo až do Roudnice. Po cestě na apartmán proběhlo rychlé tortilové občerstvení u hladového okénka a do nočních hodin se bojovalo s gobliny. Boj byl přerušen pouze přestávkou na večeři, která nakonec proběhla nedaleko hladomorny (uprostřed restaurace byla prosklená několik desítek hluboká studna). Putování se nám podařilo dohrát pouze k sedmému scénáři ze 14 (hráli jsme čistého času asi cca 15hod).
V neděli ráno opět budíček okolo 8 hodiny, fantastická snídaně a na desátou hodinu se vyrazilo do Jihlavy, kde na nás čekal oběd. Zde bylo naše putování zakončeno.
Rád bych tímto Jirku a Luboše pochválil, za dodržování schváleného harmonogramu v plánovaném čase. Trvalo jim to pouhých 15 let se to naučit :-)